Můj diabetes, motivace a Luhačovice

Pro diabetika, který se v životě nesetkal s jiným diabetikem, znamenal pobyt v Luhačovicích velmi mnoho. Samozřejmě jsem v minulosti slyšela o známých známých, kteří také mají diabetes a prakticky každý dnes má babičku nebo tetičku s „cukrovkou“, ale možnost skutečně mluvit s někým, kdo by měl dennodenní zkušenost s bolusy, bazály a senzory, jsem ještě neměla. A to mi právě pobyt v Luhačovicích umožnil.

Musím se přiznat, že ačkoliv mám cukrovku teprve asi 11 let, moje cesta s ní mi připadá velmi dlouhá. Tuto nemoc mi diagnostikovali v 9 letech a začátky byly myslím velmi krušné. Zvlášť proto, že má rodina v té době žila mimo Českou republiku, a tak přístup k informacím byl komplikovanější, než bývá běžné. Někdo jako dětský diabetolog byl naprosto nedostupný,a tak museli moji rodiče zvládat veškerou kompenzaci svépomocí. Myslím, že jim vděčím za mnohé, a vím, že to pro ně bylo těžké životní období. Nicméně já, jako dítě, jsem svou nemoc nevnímala negativně. Myslím, že v tom nejsem výjimkou. Právě i na pobytu v Luhačovicích jsem se utvrdila v tom, že děti umí daleko lépe přijímat. A to i negativní věci, jako je třeba právě diabetes. Vím, že ostatní účastníci pobytu měli podobnou zkušenost jako já. Když je člověk dítě, je pro něj nemoc jen další součást života. Nepřemýšlí o tom. Prostě má cukrovku stejně tak, jako má maminku nebo tatínka nebo kamarády.  Mé dětství proto nebylo ani smutné, ani těžké, ale bylo vlastně úplně normální, jen s drobnými omezeními.

První zlom ve vnímání cukrovky pro mě nastal s nástupem na gymnázium zde v České republice (v 11 letech). S rostoucí samostatností jsem se stávala i více nezávislá na rodičích ve zvládání své nemoci.  Svačiny, obědy, a později i celá odpoledne už byly v mé režii. Myslím, že v té době došlo postupně k tomu, že jsem svou nemoc začala ignorovat. Tedy ne tak úplně, inzulín jsem si píchala a stále jsem se měřila, ale odmítala jsem jakkoliv měnit svůj životní styl. Sladké zákusky každý den po škole proto byly běžnou praxí. A také jsem postupně začala svým rodičům lhát o tom, co se se mnou děje. Dnes mě to mrzí, ale byl to nenápadný a postupný proces, který mě pomalu dovedl až do stavu totální dekompenzace a hlavně popírání vlastní nemoci.

V průběhu tohoto období jsem si svůj přístup nesčetněkrát vyčítala, věděla jsem, že to nemůže skončit dobře, a mnohokrát jsem se snažila s tím něco udělat. Všechny pokusy o změnu přístupu ale skončily praktické okamžitě poté, co začaly.

Myslím, že cesta z této situace začala stejně nenápadně jako cesta do ní. S blížící se maturitou jsem začala dospívat. Všechny ty klišé pojmy jako sebeláska a sebevědomí v procesu k lepší kompenzaci cukrovky určitě také měly svůj význam. Zkrátka když se člověk má alespoň trochu rád, nechce si už tak ubližovat.  Ale především, konečně jsem přestala diabetes ignorovat. Asi jsem si přiznala, že tu nemoc mám a že mě trápí a že mi znepříjemňuje život a že bych si opravdu přála ji nemít. A právě toto uvědomění bylo cestou k akceptování mé nemoci. Paradoxně tedy až po skoro 10 letech, kdy jsem s touto nemocí žila, jsem ji přijala do svého života.

Po maturitě jsem pak odjela nejdříve na léto do zahraničí a se začátkem nového školního roku jsem se odstěhovala i za vysokou školou.  To pro mě myslím byl v souvislosti s cukrovkou také velmi zásadní okamžik. Najednou jsem měla absolutní volnost ve všem, včetně jídla, programu apod. A díky tomu jsem si uvědomila, že jsem to vlastně já sama, kdo chce mít cukrovku pod kontrolou a kdo chce být zdravý, nikoliv rodiče nebo doktor. Vlastně jsem si uvědomila, že to opravdu dělám jenom sama pro sebe.  Začala jsem se tedy poměrně intenzivně snažit zlepšit svůj glykovaný hemoglobin a celkový stav mé nemoci, resp. zdraví.

Musím zmínit, že velkou motivací ke změně přístupu k diabetu je pro mě také obrovský strach. Všichni diabetici jsou seznámeni s komplikacemi, které mohou nastat. Stejně i já jsem věděla, co se může stát, ale bylo to pro mě ještě jaksi v dáli. Bohužel mě ale před asi rokem začaly určité zdravotní komplikace, které nejspíš souvisí s cukrovkou. Myslím, že jen diabetik zná ten strach, který ho obklopí, když ho zabrní noha a on ví, že to může znamenat začátek daleko větších problémů… Tento strach mě pohání v mé snaze. Nechci žít zbylých 50 nebo 60 let svého života jako nepohyblivý mrzák.

Zjistila jsem postupně, že i když se člověk snaží dostat diabetes pod kontrolu, není to vůbec jednoduchý úkol. A zvlášť pro mě při mém životním stylu.  Každý den je pro mě úplně jiný a něco jako pravidelný režim je velmi těžké udržovat. Každopádně alespoň jsem se začala skutečně snažit. A právě v tomto období jsem se přihlásila na edukačně motivační pobyt pro mladé diabetiky v Luhačovicích.

Musím říct, že tento pobyt pro mě byl poměrně zlomový. Nelze asi říct, že bych se dozvěděla nějaké zcela nové informace, ale i přesto jsem si toho mnoho odnesla. Bylo důležité, že jsme měli možnost mluvit o různých tématech formou diskuze, díky čemuž jsme myslím všichni získali různé tipy a nápady od ostatních účastníků. Také jsme si mohli připomenout některé základníinformace o diabetu, na které ale rádi zapomínáme. Z Luhačovic si tedy vezu nejen konkrétní rady, jak se zachovat v některých situacích, ale takové celkový pocit porozumění. Díky Luhačovicím teď cítím, že nejsem špatný člověk, když mám špatný glykovaný hemoglobin, ale že někdy je opravdu cennější normálně žít než stále sledovat glykemie. Zároveň si ale vezu vědomí, že i za tyto glykémie stojí za to bojovat, a především že v tomto boji nejsem sama.

Rozálie Pečínková