Pan Kulička přemýšlí, proč „dostal“ cukrovku

      První slova o cukrovce, která mu jeho lékař říkal, pan Kulička ani nevnímal. Jeho duše byla zaplněna směsí nepopsatelných pocitů. Jak je to možné, že jsem „dostal“ cukrovku, když jsem byl do nynějška naprosto zdráv. Kdo za to  může, kde jsem to chytil? Co si počnu, co mám dělat, abych se jí zbavil. To mi určitě doktoři řeknou, a budu za chvíli zase zdráv. Mám jenom žízeň, až to přejde, bude v naprostém pořádku, oni mi už dají nějakou pilulku, a bude fit. Ale, co když ne?

     Pan Kulička trpěl cukrovkou, typické příznaky a glykémie byly jednoznačným potvrzením  diagnózy. V první fázi, protože měl známky tzv. dekompenzace, jeho ošetřující lékař jej odeslal do nemocnice, k rychlému zvládnutí příznaků a základnímu vyšetření. Pobyt v nemocnici nebyl dlouhý, pouze několik dnů. Vynechám popisy vyšetření a toho, co s pacientem „dělali lékaři“, a povím Vám, co se odehrávalo v mysli nejen pana Kuličky, ale většiny nemocných, kterým je sdělena závažná diagnóza..

     Tou nejdůležitější skutečností a přímo spásou pro pana Kuličku byla přítomnost edukátorky v týmu pracoviště zaměřeného na specializovanou péči o diabetiky. Tato velmi příjemná dáma byla vzdělaná nejen v odborných postupech a termínech, uměla vysvětlit vše o diabetu, jeho léčbě a prevenci komplikací, ale, a to je nejdůležitější, byla vzdělaná také v základech psychologie. Nebýt toho, pan Kulička by si z nemocnice neodnesl žádnou novou informaci, vlastně by byl propuštěn bez jakéhokoliv povědomí o problémech spojených s léčbou cukrovky.

     A to přesto, že by se mu lékaři i sestry snažili vše poctivě vysvětlit. Nebyl by si totiž schopen zapamatovat základní pojmy. Proč?

Malá škola cukrovky.cz

Naše psychika se chová podle určitých zákonitostí,  podle do jisté míry předem naprogramovaných vzorců. Zpracování jakékoliv nové informace, která se týká nás osobně, která má význam pro naši budoucnost, která ovlivňuje veškeré naše jednání, probíhá v určitých fázích. Sdělení nové , důležité diagnózy je takovouto informací, a pro většinu osob je sdělení nové diagnózy diabetu právě tou informací, která nastartuje specifické pochody v naší mysli.

V první fázi dochází k popření skutečnosti. Pacient oponuje, ne to není pravda, to se museli splést v laboratoři, já nemám takovouto nemoc. Právě během této doby není nemocný přijmout informace, zapamatovat si je, učit se.

Po té přichází fáze revolty, vzbouření, odporu. Základní otázky, která tane na mysli pacienta je: Proč se to stalo zrovna mě?.

Následuje fáze smlouvání – nemusím tedy dodržova vše přesně tak, jak mi to říkáte, já určitě ne, že? V těchto dvou fází si sice nemocná je schopen zapamatovat informace o chorobě, její léčbě a prevenci, nicméně, je upravuje podle své potřeby, zkresluje si doporučení do takové podoby, jak by sám chtěl, aby vypadala. Právě v těchto fázích je důležité, aby ten, kdo vyučuje nemocného, kdo jej edukuje, si byl vědom uvedených úskalí, vedle výuku citlivě tak, aby dosáhl plného pochopení všech důležitých informací pacientem.

Posléze se objeví fáze deprese, naplněná obavami o svůj osud, obavami  ze své neschopnosti zvládnout všechny potřebné dovednosti. Víc než kdykoliv jindy potřebuje v této době nemocný oporu, pomoc a vstřícnost.

Nakonec dojde k jistému smíření se se situací ve smyslu „beru to jak to je“. Teprve v této fázi může nastoupit klasická, plnohodnotná výuka.

Je třeba zdůraznit, že délka jednotlivých fází a intenzita, s níž jsou vyznačeny, jsou veskrze individuální a odpovídají osobnosti nemocného a konkrétním podmínkám.

Prosím, přečtěte si ještě jednou úvod, kde je popisováno, jak bylo panu Kuličkovi. Bude jasné, že pouze velice zkušený, psychologicky odborně zdatný edukátor dovede v takovéto situaci nemocnému nejen předat důležité informace, ale pomoci mu co nejrychleji proplout úskalími všech fází vyrovnávání se s nemocí.

     Jedním z cílů, o které usilujeme při léčbě diabetu, je modifikovat pozitivně chování nemocného takovým způsobem, aby byla léčba jeho choroby maximálně  úspěšná. Edukace je prostředkem k dosažení takovéhoto cíle. Bez řádné, důsledné a opakované edukace nemůže být léčba diabetu 2. typu dlouhodobě úspěšná. Edukaci považujeme za naprostý základ léčby. Edukaci provádí prakticky každý zdravotník, který přichází do styku s nemocným, nicméně, existuje speciální odbornost – edukátor. Tento odborník je široce vzdělán v problematice edukace a znalostech o vlastní nemoci.