Léčba diabetu 1. typu

Pacientům s diabetem 1. typu chybí inzulin. Naším cílem je přirozenou sekreci inzulinu napodobit pomocí injekčně aplikovaného inzulinu a dosahovat při tom normálních hodnot glykémie.

To je ale zatím nesplnitelný cíl. Potřeba inzulinu se totiž může měnit každou minutu a závisí na mnoha faktorech počínaje množstvím zkonzumovaného jídla, přes pohybovou aktivitu, duševní rozpoložení, souhru s ostatními hormony, až po reakce na změny v našem prostředí.

Po stimulaci se inzulin rychle uvolňuje do jaterního krevního řečiště, kde reguluje jaterní metabolické pochody. Jenom jeho část se po průchodu játry dostane do ostatního krevního řečiště a dalších tkání. A stejně rychle může být uvolňování inzulinu také přerušeno.

Efekt inzulinu je navíc balancován kontraregulačními hormony, zejména glukagonem, adrenalinem, ale také kortizolem a růstovým hormonem. Citlivost tkání vůči inzulinu se rovněž může měnit, např. působením stresu, onemocněním, nedostatkem pohybu nebo používáním některých léků.

A tohle všechno se snažíme zvládnout inzulinem, aplikovaným injekčně do podkoží. Zde se různou rychlostí vstřebává a proudí do celého těla, nikoliv nejprve do jater, jak je tomu za normálních okolností. Inzulin se v podkoží hromadí, takže při náhlém poklesu glykémie již není možné jeho uvolňování zastavit.

A nyní to nejdůležitější:
I když si měříme naše glykémie třeba 9x denně, reakce na aktuální glykémii je opožděná. I při kontinuálním měření pomocí senzorů získáváme hodnoty z podkoží, a nikoliv přímo z krve. Aplikovanou dávku inzulinu pouze odhadujeme, a zatím ani ty nejvyspělejší počítačové systémy nedokáží přesně určit, kolik inzulinu (aplikovaného do podkoží) budeme potřebovat za stále se měnících okolností.