U kterých žen vzniká a proč

Těhotenská cukrovka postihuje ženy, které k ní mají vrozenou dispozici. Za normálních okolností se porucha neprojeví, ale těhotenství klade na metabolismus organismu zvýšené nároky a v této zátěžové situaci se dispozice projeví. Častěji tedy vzniká u žen, v jejichž rodině se vyskytuje některý z typů cukrovky, zejména cukrovka 2. typu (lidově zvaná „stařecká“). Významnou roli hraje také věk. V mladším věku se vrozená dispozice nemusí projevit, zatímco s přibývajícími léty už ano. Těhotenská cukrovka je vzácná u žen do 25 let, po 30. roce života však její výskyt rapidně narůstá. Dalšími nepříznivými vlivy, které zvyšují pravděpodobnost výskytu těhotenské cukrovky, jsou obezita, nedostatek pohybu a strava bohatá na potraviny s vysokým glykemickým indexem. Jako negativní faktor se uvádí také nadměrná konzumace červeného a průmyslově zpracovaného masa. Tyto vlivy samy o sobě nutně nemusí vést k cukrovce, k té je nezbytná, jak již bylo uvedeno, nepříznivá vrozená dispozice. Uvedené další faktory však situaci zhoršují a mohou způsobit, že se porucha objeví už v mladším věku a její průběh bývá horší. Fyzická aktivita sama o sobě může vliv vrozené dispozice výrazně oslabit. Je prokázáno, že ženy, které po dobu alespoň jednoho roku před otěhotněním pravidelně sportují, mají nižší výskyt těhotenské cukrovky. Její nižší riziko mají i ženy konzumující stravu bohatou na vlákninu a stravu s nízkou glykemickou náloží.

,,Spouštěcím faktorem", který způsobí, že se u ženy s dispozicí k cukrovce začne v průběhu těhotenství zvedat hladina krevního cukru, jsou těhotenské hormony a další látky produkované zejména placentou. Tyto látky působí proti inzulinu, což je hormon, který se tvoří ve slinivce břišní, umožňuje využití sacharidů přijatých potravou a udržuje normální hladinu cukru v krvi (glykémii). Inzulin pomáhá propouštět cukr glukózu do buněk, kde je využita jako zdroj energie nebo uložena do zásob. Kromě glukózy má inzulin vliv také na využití tuků a bílkovin. V těhotenství hraje inzulin navíc důležitou roli v růstu plodu. Těhotenské hormony snižují citlivost mateřských tkání na působení inzulinu (odborně se tomu říká inzulinová rezistence). To má svůj důležitý význam – díky tomu živiny méně využívá matka a více jich směřuje placentou k dítěti. Inzulinová rezistence těhotné ženy však nesmí být příliš výrazná, je potřebná jen do určité míry. Inzulinová rezistence větší, než je zdrávo, nastává např. u obézních žen, které mají inzulinovou rezistenci již před otěhotněním, a ta se v průběhu těhotenství dále zhorší působením těhotenských hormonů. Slinivka břišní musí při výrazné inzulinové rezistenci vyrábět mnohem více inzulinu, čímž částečně kompenzuje jeho snížený účinek. Je-li inzulinu dostatek, hladina cukru v krvi u těhotné ženy zůstává v normě (tj. nemá cukrovku), ale i tak tento stav vede k některým komplikacím, např. k většímu růstu plodu (kvůli výrazné inzulinové rezistenci matky dostává plod nadměrné množství živin). Pokud se u těhotné ženy tvorba inzulinu dostatečně nezvýší (jak tomu bývá u žen s dispozicí cukrovce), její hladiny cukru v krvi se začnou zvyšovat a vzniká těhotenská cukrovka.

Na rozvoji těhotenské cukrovky se tedy podílí oba mechanismy – inzulinová rezistence (necitlivost na inzulin) a nedostatečná sekrece inzulinu. Jejich podíl se v jednotlivých případech může lišit. Např. některé ženy vstupují do těhotenství s již rozvinutou inzulinovou rezistencí (zejména při nadváze a obezitě), která se v těhotenství dále zhorší, a současně jejich slinivka nezvládá produkovat potřebné množství inzulinu. Těhotenská cukrovka však nezřídka postihuje i ženy štíhlé a sportující. U nich předpokládáme větší podíl poruchy tvorby inzulinu, která nestačí na kompenzaci ani fyziologicky zvýšené inzulinové rezistence v těhotenství.